pátek, 27 prosinec 2019 00:00

Tváře KTV speciál: Milan Pavlík

Napsal(a) 
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Dnes nás čeká speciální sváteční vydání seriálu Tváře KTV, rozhovor nám poskytnul bývalý zaměstnanec Mgr. Milan Pavlík, který byl navíc v roce 1990 vedoucím katedry.

 

Pavlik

 

Emeritní vedoucí KTV Milan Pavlík pochází z malé vesnice Pouchov (dnes součást Hradce Králové). Jak sám říká, tak dětství prožil v té době tradičním způsobem, tedy po škole letěla taška na zem a šlo se na hřiště na fotbal (v zimě na hokej na písák). Věnoval se ale i jiným sportům (cyklistika, plavání, stolní tenis, basketbal, volejbal atp.). Obecně vlastně všemu, co bylo možné provozovat. Sport si zamiloval, a proto se rozhodl jít po gymnáziu na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. A protože mu šla i matematika, vybral si ji v aprobaci (tenkrát byla matematika ještě vyučována na Matematicko-fyzikální fakultě). Rád na tato krásná studentská léta vzpomíná.

 

V obsáhlém svátečním rozhovoru se tak dozvíte hodně zajímavostí, a to nejenom ze sportovního života bývalého vedoucího KTV a o tehdejším chodu katedry. Kromě historie se totiž podíváme i do budoucnosti, protože jsme položili dotaz, jakým směrem by se měla ubírat činnost KTV v budoucích letech. Hezké čtení a příjemné prožití volných dní…

 

Dobrý den pane Pavlíku, v jakém roce a při jaké příležitosti jste nastoupil jako zaměstnanec KTV? Jaká byla Vaše první zkušenost s KTV?

Dobrý den, na KTV jsem nastoupil 1. května 1980.

 

Seběhlo se to takto. Při studiu jsme uzavřeli velké kamarádství s Honzou Novákem, vesnickým klukem z Ohnišova z Orlických hor. Bydleli jsme spolu na koleji, většinu volného času jsme trávili spolu. Dostali jsme se společně i na vojnu do Kežmaroku, kde jsme za pomoc při nácviku spartakiády dostali dost volnosti pro sportování. Jednak jsme dost procestovali východní Slovensko, jednak to bylo blízko do Tater, kde jsme trávili většinu víkendových vycházek. Na konci vojny nám poslala Helča Rjabcová, první žena na KTV a naše kamarádka ze studií, informaci, že na KTV v Liberci se uvolňují dvě místa. Liberec, resp. Jizerky, jsme znali ještě ze studií, kdy jsme jezdili do Jablonce do atletické haly dělat měření k diplomce. Honza nastoupil hned od 1. ledna 1980, já tedy od května, ale některé budoucí kolegy jsem poznal už na lyžařském kursu v lednu na Luční boudě. Krásný kurs za neskutečně krásného počasí. Mimochodem, za rok přišel Jirka Dygrín.

 

Jak dlouho jste na KTV působil a v jakém roce jste svoji činnost ukončil?

Na KTV jsem pak strávil 20 let s pestrými vzpomínkami.

 

Co jste měl na KTV na starosti? Jaké funkce jste si vyzkoušel?

Hned po nástupu jsem dostal na starost volejbalové družstvo žen, nejprve béčko, pak áčko, které kdysi trénovala bývalá manželka fotbalového trenéra Ježka (kouč zlatého týmu na Mistrovství Evropy 1976 v Bělehradě). K tomu jsem dostal na starost oddíl turistiky, kde byla docela dobrá parta absolventů a studentů Vysoké školy strojní a textilní v Liberci (dnes již TUL). Zabývali jsme se vysokohorskou turistikou. Jezdilo se hodně do Rumunska, Bulharska, bývalé Jugoslávie, později i do bývalého Sovětského svazu. Ze začátku načerno, pak jsme cesty zlegalizovali. Dvakrát jsme navštívili Kavkaz, pak Fanské hory, Matču, Pamír. To jsou horstva v dnešním Tadžikistánu a Kyrgizstánu. Na Pamíru jsme nejvýše vylezli na Pik Korženěvské (7 105 m n. m.).

 

Zkoušel jsem také založit oddíl plavání, ale to nemělo moc perspektivu, neboť plavecký výkon vyžaduje velké kvantum tréninku, takže naši bývalí plavci se nemohli měřit s žáky plaveckých tříd. Maximálně jsme objeli nějaké akademické soutěže.

 

Jaký předmět či kurz, který jste vyučoval, byl Váš nejoblíbenější?

Měl jsem vystudovanou specializaci plavání, tak to jsem asi učil nejvíce, včetně výuky neplavců. Jinak jsem se nevyhýbal žádnému sportu, dokonce jsem občas učil i dívky na aerobic (či jakési cvičení s hudbou). Kursy kromě těch všeobecných letních a lyžařských jsem si občas zpestřoval zejména vodní turistikou, občas cykloturistikou nebo zimními přechody (Západní či Nízké Tatry). Po vzniku Fakulty pedagogické v 90. letech jsem měl na starosti výuku biomechaniky, plavání a volitelný předmět softball.

 

Je nějaká historka z Vašeho působení, na kterou stále rád vzpomínáte?

Historek byla spousta, ale vyprávět je by bylo dost zdlouhavé, protože každá by vyžadovala dost podrobný kontext. Ale abych neurazil, tak dvě zkoušecí.

 

Písemný test z plavání, plná učebna studentů a studentek, jedna otázka zní: Nakresli trajektorii záběru dlaní při motýlku při pohledu zdola. „Ale já neviem kresliť,“ hovoří jeden nejmenovaný student ze Slovenska. „Tak se postav a aspoň mi to ukaž,“ opáčím. Celá učebna ztichla a všichni sledovali, možná aby „opsali“, jiní se zlomyslným tušením, co se bude dít. A jak se student postavil a vzpažil, tak mu ty rukávy od saka sjely dolů a obnažily skryté taháky na předloktí. Taháky jsem samozřejmě zkonfiskoval, ale měl tam jen jakési blbosti o historii plavání za Rakouska-Uherska, tak to tou konfiskací skončilo.

 

Druhá historka je z ústního zkoušení, asi také z plavání. Sedíme s krásnou studentkou proti sobě, mezi námi taková ta obyčejná školní lavice. Posluchačka odpovídá na zadanou otázku a při tom neustále klopí oči pod lavici. A mně to hned sepnulo. Minulý večer jsem strávil se studenty v hospůdce U Potůčku, kde se mimo jiné probíraly zaručené a nejlepší způsoby opisování. A děvčata se shodla, že nejlepší je tahák ukrytý na lemu sukně. Jasně! A je to tady! Tak se pomalu po milimetrech posouvám s židlí dozadu a očima sjíždím dolů na ty krásné nohy (dívka se trochu červená, to je pro mě skoro jako přiznání) a balancuji na hranici mezi slušňákem a prasákem (naštěstí pro mě ještě nevynalezli #MeToo). Pointa není skoro žádná, prostě slušňák vyhrál. Takže dodnes nevím, jestli opisovala nebo si o mně myslela, že jsem úchyl. Doufám v setkání s ní.

 

Ale mám to zpracované do podoby filmového scénáře. Zkoušející se na židli zaklání, už jsou vidět kolena dívky, obraz se posouvá vzhůru. V tom rovnovážná nestabilní poloha židle se mění na pouze nestabilní. Rána! Učitel s židlí na lopatkách. S omluvou se zvedá, zapisuje známku do indexu se slovy: „No, nebylo to špatné...“ Studentka vychází ze třídy a oči kamarádek se ptají: „Tak co?“, ona zvedá ruku sevřenou v pěst a vítězoslavně zvolá: „IPON!“

 

Kolik akademiků (příp. kdo konkrétně) ze současného pedagogického sboru působilo na KTV za Vašeho působení?

Výše jsem se rozkecal, tak zde stručně. Čtyři.

 

Konkrétně: Helča Rjabcová, Jirka Dygrín, Aleš Suchomel a Radim Antoš. Ale akademik (v našem slova smyslu) z nich není (zatím) nikdo. Posledním (jedním z cca 70) byl rektor Jovan Čirlič. Dále to dotáhl na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci ovšem Josef Lánský, zakládající člen katedry, který byl jedním ze sedmnácti technických delegátů z celého světa pro skoky na lyžích, jak nám jednou sdělil v kabinetu pod zarámovaným dekretem.

 

Stýkáte se se svými bývalými kolegy, případně studenty/absolventy?

Sem tam s kolegy, se studenty náhodně. Teď začátkem prosince jsem byl na pravidelném srazu studentů prvních tří ročníků Fakulty pedagogické. Musím říci, že po těch letech, děvčata oproti chlapcům si byla nějak podobnější.

 

Pojďme do budoucna. Jakým směrem by se měla KTV vydat a jak by měla třeba za 10, 15 či 20 let činnost na katedře vypadat?

Těžká otázka. Určité představy jsem měl v roce 1990. Teď už jsem trochu odtržen od toho prostředí. Ale určitě by měla být tvořena lidmi nadchnutými pro povolání poctivého tělocvikáře, neboť vzory jsou pro budoucí učitele to nejdůležitější, co si do života odnesou. A dál by učitelé KTV měli více vědět, co se odehrává na základních či středních školách a výuku budoucích učitelů tomu přizpůsobovat. Tím nemyslím snižování nároků, spíše naopak. Není vůbec důležité vybudovat třeba hřiště na squash nebo nabízet kurs paraglidingu.

 

Co Vám v poslední době udělalo největší radost?

Objev Higgsova bosonu (když Nietzsche pohřbil Boha v 19. století, Češi ještě dříve a hlavně masověji, tak aspoň že máme „božskou“ částici), návrat vlh pestrých do Česka či zvýšení důchodu (od ledna). A včera jsem objevil ve sklepě asi deset lahví Hibernalu 2015. To mi udělalo největší radost.

 

Jaký sport jste provozoval ve svých mládežnických a sportovně vrcholných letech?

Od dětství v podstatě všemu možnému. V létě se jezdilo na kole na písáky koupat/plavat. Hodně jsme hráli pinčes. Od deseti let jsem dokázal na kole ujet přes sto kilometrů, se starším bráchou jsme o prázdninách jezdili etapy okolo Česka. Dále se chodilo do Sokola (i když už neexistoval), kde jsem získal i základy sportovní gymnastiky. Hrál se basketbal a volejbal. A fotbal (v zimě bandyhokej) přes ulici z vrat do vrat.

 

Vrcholně to byl ale triatlon. Když ještě cyklisti neuměli plavat. Teď dělám orientační běh, vrcholná léta ještě nepřišla (ale už se blíží).

 

Stále se ve svém volném čase věnujete sportu?

Ano, kolo, běžky či orientační běh. A pak taky šachy s počítačem. Nejdřív ho nastavím na „easy“, a když získám pocit, že bych mohl vyhrát, tak ho přepnu na „hard“ a dorazím ho, za pomocí občasného použití tlačítka „take back“.

 

Vím, že kromě pozice vedoucího katedry, jste také několik let působil jako předseda sportovního klubu USK Slavia TU Liberec. Jaké sporty se v tomto období pod hlavičkou Slavie sdružovaly a jak na tuto dobu vzpomínáte?

Ve Slavii jsem pracoval hned od nástupu na vysokou škol, a to ve funkci tajemníka (jednatele). Předsedou byl vždy nějaký zasloužilý vlivný partajník, kterého si jakési grémium katedry vybralo a instalovalo. Pak tam bylo pár členů katedry, někdo pro politickou závazkovou soutěž o vzorný oddíl a důležitá funkce hospodáře (Emil Pučelík, bývalý vedoucí katedry, nestraník). No a jak se všichni vykecávali, já to musel vždy zapisovat. Takže jsem měl docela dobrý přehled o dění v klubu. V revolučním období všichni někam zmizeli, já jsem dělal vedoucího katedry a ta funkce předsedy Slavie mi spíše tak nějak zbyla. Ale zavedli jsme systém Valné hromady zástupců všech oddílů, která se scházela, bylo-li třeba řešit důležité změny. Prosadil jsem spravedlivější systém rozdělování financí podle počtu členů, počtu studentů a absolventů, podle výsledků a výkonnosti. Za to mě někteří přestali mít rádi. Myslím, že tady jsme propásli trochu příležitost nepustit k vedení nepoctivce.

 

A sporty? Co si vybavím, tak basketbal, volejbal, tenis, badminton, lyže běh/sjezd/skok, orientační běh, karate, plavání, turistika, kulturistika, triatlon, florbal, horolezectví. Pokud jsem někoho zapomněl, omlouvám se. Drtivou většinu řídili lidé z katedry.

 

Co byste vzkázal současným i budoucím studentům?

Buďte k sobě poctiví, nesnažte se věci ošulit. Dlouhodobě se to nemůže vyplatit. Nebojte se jít učit. Je to hezké povolání a určitě bude v budoucnu i lépe finančně ohodnocené. To si ale musíte také vybojovat. Nic důležitého není zadarmo.

 

A šetřete vodou.

 

Je něco co byste ještě chtěl rád zmínit?

Možná jeden postřeh. V 80. letech, ačkoliv silně postiženými politickým dohledem na pracovištích a konáním různých zhovadilostí, vytvořily se dosti přátelské vztahy mezi obyčejnými lidmi z různých kateder. Všichni se znali, každý věděl „who is who“. To nějak po revoluci zmizelo, škola se ohromně rozrostla a jaksi atomizovala. A měl jsem pocit, že i na KTV jsme více drželi pohromadě. Že pak si každý jel tak nějak po své koleji. Tak to bych přál KTV, kdyby se jí podařilo toho ducha katedry zase objevit (možná, že už ho zase objevila).

 

Děkuji pěkně za rozhovor. Přeji hezké svátky vánoční a dobrý vstup do nového roku,

 

Lukáš Rubín

Číst 368 krát Naposledy změněno úterý, 07 leden 2020 20:56
Více z této kategorie: « Tváře KTV: Aleš Krejčík
kurzCB-lišta EuCB-lišta3
katedra tělesné výchovy TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI
Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická

Katedra tělesné výchovy a sportu

Na Bohdalci 715 | 460 15 Liberec 15
Tel.: +420 485 355 121
Identifikátor datové schránky: XXXX

Doprava MHD - BUS č. 15 a 29 na zastávku Univerzitní koleje

Zůstaňte v kontaktu

 

facebbok  youtuberss
logo TUL TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI
Studentská 1402/2
461 17 Liberec 1
Tel.: +420 485 351 111
Identifikátor datové schránky: XXXX