Dva bratři, jedna genetická výbava – ale opravdu i jeden životní příběh? Jak moc se podobnost jednovaječných dvojčat promítá do jejich každodenního fungování, rozhodování i budoucích plánů? V následujícím rozhovoru vám představíme Petra a Pavla Kolářovy, dvojčata a studenty KTV FP TUL, kteří poodhalí, jaké to je vyrůstat i studovat bok po boku. Oba navíc spojuje široká sportovní vášeň – od závodního juda se postupně dostali i k běhání, a dokonce mají blízko i k Rallye Dakar.
Mohli byste se našim čtenářům krátce představit?
Petr: Jmenuji se Petr Kolář a jsem studentem KTV FP TUL, obor Sport se zaměřením na zdravý životní styl. Tento obor jsme si vybrali, protože jsme velmi sportovně zaměření.
Pavel: Jmenuji se Pavel Kolář, jsem bratr Petra a je nám oběma 22 let. Jsme jednovaječná dvojčata.
Jaká je vaše sportovní historie a jakým sportům jste se věnovali?
Petr: Co se týká sportu, tak se věnuji jak silovým disciplínám, tak disciplínám vytrvalostním.
Pavel: Já bych doplnil, že jsme dělali s Petrem 11 let judo na nejvyšší úrovni, která se v Čechách dá dělat. A se závodní úrovní juda jsme skončili na střední škole před maturitou, kvůli studijní vytíženosti. Poté jsme se začali více věnovat kondiční přípravě, a také jsme začali trénovat v judo klubu jako trenéři mladšího žactva. Od 8 let se také věnujeme moto sportu (motocross, enduro).
Jak ovlivňuje váš sportovní život to, že jste jednovaječná dvojčata? Podporujete se navzájem, nebo spíše soupeříte?
Petr: Já to beru jako výhodu, protože když máte dvojče, které má stejné záliby, což nemusí být vždycky, tak máte vždycky někoho, s kým se můžete bavit o tom, co děláte. Dělali jsme vždycky stejné sporty, takže jsme spolu mohli řešit techniku i taktiku. Jsme si hodně s bratrem podobní, takže jsme i sportovní výsledky měli stejné (nezávazně na tom druhém). Já beru jako velký benefit, že jsme s bratrem stejní a máme i stejné zájmy a výkonnost.
Pavel: Tím, že jsme jednovaječná dvojčata, tak máme i stejnou mentalitu a osobnost. Jako velkou výhodu beru to, že se můžu porovnat s člověkem, který má stejné zájmy, stejné zázemí, podmínky, predispozice – de facto na 99 % je ten člověk stejný. Takže díky tomu máme přímé porovnání s minimálním zkreslením. Jediné, co se může lišit je třeba momentální morálka. Je to super i co se týká motivace a využíváme to i ve studiu na VŠ.
Potkávali jste se někdy v judu jako soupeři a jak byste vnímali soutěž mezi sebou?
Pavel: Ne, nepotkávali, protože jsem o několik cm vyšší, tak jsem spadal do vyšší váhové kategorie než brácha. Takže jsme trénovali stejně, měli jsme stejné techniky boje, ale na závodech jsme se nepotkávali.
Petr: Já si myslím, že na závodech jsme se spolu v soutěži jako soupeři nikdy nepotkali.
A chtěli byste se v soutěži potkat?
Petr: Nechtěli, protože když děláte bojový sport s rodinným příslušníkem, tak je to hodně agresivní a nemáte žádné zábrany. A k tomu sourozenci si dovolíte „brutální prasárny“ a podpásovky. Takže by to bylo za hranicí pravidel.
Pavel: Jojo, etika pak jde stranou.
Měli jste někdy potřebu se od sebe odlišit, nebo inklinujete k tomu být si podobní – a to jak ve sportu, tak v osobním životě?
Petr: My tím, že jsme přirozeně dost stejní, tak nemám potřebu se odlišit. Protože já jsem sám sebou a brácha je sám sebou, ale asi bohužel nebo jak to říct, jsme si hodně podobní. A není to tak, že bychom chtěli se sobě podobat nebo mít stejné zájmy, ale vždycky se k tomu stejně dostaneme. Myslím si, že i kdyby jeden z nás třeba odjel na Erasmus, tak bychom se nezávazně na sobě chovali velmi podobně (jako jedinci, ale i co se týká sportu). Takže nám to nevadí, že jsme skoro stejní.
Pavel: On se samozřejmě člověk nějakým způsobem chce odlišit. Co se týká oblékání, chování… Ale co se týká nějakého finálního vystupování, tak jsme s Petrem pro okolí prakticky stejní. Vlastně mi to vůbec nevadí a beru to spíš jako výhodu.
Ve sportu se spíše motivujete navzájem, nebo soupeříte?
Pavel: Určitě motivujeme. Jak už bratr řekl, tak když se jednomu nechce, tak ten druhý mu tak nějak vysvětlí, že to není pravda a že prostě půjde trénovat. Bráchu můžete hecovat a motivovat na vyšší úrovni a klidně i několikrát denně.
Petr: Já bych řekl, že z tohoto důvodu inklinujeme k přetrénování, protože se vám nechce a hlava vám říká, že byste měli zvolnit, ale brácha naopak má den, kdy se mu trénovat chce, tak vás vyhecuje. Jenže pak by chtěl volno brácha a já ho zase hecuju k tréninku a ve výsledku ten „rest day“ není nikdy.
A co tréninkový plán? Máte každý svůj? Sestavujete ho dohromady nebo každý zvlášť?
Pavel: Řešíme to spolu. Protože ať se to týká kondiční přípravy – posilování nebo běhání, stravy nebo čehokoliv jiného, tak to řešíme vždycky spolu. Každý si to pak trochu modifikujeme. Takže je to tak z 98 % stejné.
Petr: Já bych řekl tak z 88 % stejné. (směje se)
S nástupem na VŠ jste se tedy od závodního juda přesunuli k běhání nebo jak to bylo?
Petr: Dlouhodobě chodíme do posilovny a začalo to být lehce stereotypní. Proto jsme vyzkoušeli 10 km závod tady v Liberci a docela nás to chytlo. A řekli jsme si, že zkusíme začít běhat a zkusíme, jestli běhání nějak negativně neovlivní naši přípravu v posilovně nebo průpravu k judu. A zjistili jsme, že nám to naprosto vyhovuje to kombinovat.
Pavel: Hlavně základ je v tom, že v jakémkoliv úpolovém sportu v rámci kondiční přípravy běháte. Ale jenom trochu, na to, co potřebujete na fyzičku na zápas. Takže pro radost jsme začali běhat až tady na VŠ. Teď už běhání nebereme jako cestu a pomoc k nějakému výkonu v jiném sportu, ala jako hlavní cíl. Myslím, že kdyby se nás někdo před lety zeptal na názor na běhání, tak by byl spíše negativní. A teď to vnímáme úplně jinak.
Jaké závody máte za sebou?
Pavel: Běželi jsme už několikrát půlmaraton. Pro tuto vzdálenost jsme se rozhodli, protože v dnešní době chodí i naprostí amatéři běhat maratony a věřím, že bychom to hned taky nějak uplácali, ale my jsme chtěli začít raději běhat kvalitní časy na půlmaratonech. Dáváme si postupné cíle co se týká výsledných časů na půlmaratonech a až zaběhneme ten náš stanovený čas, tak bychom chtěli zkusit kvalitně zaběhnout maraton. Naposledy jsme běželi v lednu letošního roku půlmaraton na Fuenteventuře na Kanárských ostrovech.
Když zmiňujete závody na Kanárských ostrovech, byla tam nějaká specifika toho závodu s ohledem na místní specifické podmínky?
Petr: Těžké na tom závodě bylo to, že se běží podél oceánu a těch prvních 11 km běžíte po větru, pak se otočíte a běžíte druhou polovinu závodu proti větru. Takže na takto silný vítr v ČR natrénovat nejde. Když jsme se otočili a běželi první kilometr proti větru, tak jsme si říkali, že ta naše vize zaběhnout ten náš stanovený čas je pryč.
Pavel: Ale díky tomu, že se to běželo v lednu, tak co se týká teploty, tak bylo asi 15 stupňů, což bylo příjemné. A závod byl velmi dobře připravený, co se týká občerstvení, administrativy a podobně. Kdyby tam tolik nefoukalo, tak to byl úplně ideální závod.
Běžíte závody spíš bok po boku, nebo každý podle svého tempa?
Petr: Běžíme nezávazně na sobě, ale jakoby spolu. Tím, že trénujeme stejnou tréninkovou jednotku, tak podle mě se ve výkonnosti lišíme tak o 1 %. Třeba teď jsem byl v tom závodě o minutu rychlejší než Pavel, ale to bylo jenom tím, že mi na posledních kilometrech zbylo o trochu víc energie. Vzájemně se teda „pushujeme“ a tím získáváme výhodu. A rozdělíme se až na konci a záleží na tom, komu zbylo více energie.
Pavel: To už se pak nedá predikovat, kdo je na tom ten den o tu trošku lépe. Třeba koho zrovna tlačí boty, kdo se lépe najedl, napil, odpočinul… prostě to 1 %, které je mezi nebem a zemí. Jinak je to jedno, který sport děláme, ale když jsme prakticky stejní a stejně trénujeme, tak ve všech sportech máme i stejnou výkonnost a výsledky. Takže děláme ty sporty bok po boku, aniž by to byl záměr, ale prostě to tak vyjde.
Takže to není záměr běžet spolu?
Petr: Já bych to nazval jako spíš protizáměr. Já kdybych mohl, tak bych bráchovi utekl. (směje se)
Pavel: Ale prostě to vždycky sklouzne k tomu, že jsme úplně stejní. (směje se)
Co máte v plánu do budoucna s běhání?
Petr: Začala se nám docela líbit myšlenka spojit cestování se závoděním. Někam třeba letíte na pár dní, procestujete město a jeden den si odběhnete ten závod. A asi spíš ty maratony. Takže jsme si stanovili čas půl maratonu, který když zaběhneme, tak na podzim pojedeme na maraton. A tam bychom asi chtěli zůstat. Já osobně bych si rád zaběhnul v budoucnu maraton v New Yorku.
Zmínili jste, že pokud zaběhnete vámi stanovený limit na půlmaratonu, tak zkusíte na podzim maraton. Co by se stalo, kdyby jeden z vás ten váš stanovený limit zaběhl a druhý ne? Jel by na maraton jenom jeden z vás?
Petr: To se nestane (směje se a říká s naprostou jistotou).
Pavel: No bohužel v tu chvíli by skončil Vesmír. (směje se)
Pojďme se podívat ještě na vaši zálibu v moto sportu. Prý máte něco společného i se soutěží Rally Dakar. Prozradíte nám co?
Petr: My jsme se zapojili v týmu českých motorkářů, kteří tam závodí, jako lidi, kteří jim pomáhají plánovat stravování během závodů. Protože ono se to nezdá, ale na Dakaru jsou ty závody velmi dlouhé a náročné, takže také energetický výdej těch závodníků je obrovský.
Pavel: Nezdá se to, ale je to extrémně těžký sport a to tělo je pořád ve stavu „nouze“ a je tedy potřeba tyto kalorie kvalitně doplnit, aby byl závodník ready na další den.
Petr: Je to velký výdej a ty závody trvají třeba 14 dní. Takže ta suplementace je extrémně důležitá. Takže jsme dělali suplementační plány pro závodníky.
Pavel: Díky tomu, že se v tomto sportovním odvětví pohybujeme odmala, tak můžeme kvalitněji připravit ty plány, protože vím, jak ty závody fungují. Protože ten moto sport je velmi specifický.
Takže osobně jste na Dakaru nebyli, ale byli jste součástí týmu některých závodníků?
Petr i Pavel: Bohužel osobně nebyli, kvůli škole. Protože Dakar se kryje se zkouškovým obdobím. Bojujeme s tím již několik let, protože ta nabídka tam jet je tu pro nás již několikátým rokem. Takže jsme taková prodloužená ruka online k dispozici těm závodníkům, ale do budoucna bychom určitě chtěli vyjet i osobně.
V čem je Dakar tak specifický?
Pavel: Dakar je extrémně specifický – jsou tam vysoké teploty, takže se člověk enormně potí, má nouzi o minerály, takže přicházejí křeče. Zároveň také jak Petr zmínil, tak ačkoliv se to nezdá, tak jízda na motorce je extrémně náročná aktivita.
Petr: Závodníci mají tankovací stanice po cestě, protože v takto dlouhých závodech je nutné dotankovat palivo i během závodu. A na těchto místech se mohou závodníci i najíst. A tady právě se uplatňují ti lidé, kteří jim pomáhají s výživou – připraví jim tam balíčky s vyváženým jídlem pro toho konkrétního závodníka. Pokud ale ten závodník žádný tým kolem sebe nemá, tak si závodník musí sám opravovat motorku, řešit jídlo a všechno okolo. Takže většinou závodníci nemají tolik času řešit správnou stravu, když si ještě musí do dalšího dne opravit motorku apod.
Pavel: A tohle by přesně byla ta naše role – starat se o závodníka během toho závodu z hlediska stravování a plánování jeho výživového plánu.
Jak to tedy plánujete do budoucna?
Petr: Tohle je náš poslední semestr na bakaláři, takže chceme dokončit studium a poté se více věnovat tomuto odvětví. Takže si myslím, že je reálné, abychom na příštím Rally Dakar již mohli být přítomni osobně.
Pavel: Kromě Dakaru ale máme již naplánované letos Rally v Portugalsku a v Maroku, kde bychom právě v týmu Davida Pabišky působili jako specialisti přes výživu. A poté potenciálně s ním jeli i na ten Dakar.
Pomáhá vám nějak studium Sportu se zaměřením na zdravý životní styl s plánováním tréninkových jednotek, stravování apod.?
Pavel: Zkušenosti máme hlavně z praxe, především z toho juda. Ale škola je nám určitě nápomocná v rozšíření našich vědomostí a znalostí. Myslím si, že pro lidi, kteří mají rádi sport, ale přesně ještě nevědí, kde se uplatnit v budoucnu, tak je tento obor vhodný. Rozšíří vám to obzory a třeba vás to nasměruje nějakým určitým směrem.
Moc Vám děkuji za rozhovor, přeji hodně štěstí a držím palce, aby Vám ten Dakar konečně vyšel!
Autorka rozhovoru: Viola Hořínková
