Další speciální vydání ze série Tváře KTV je věnováno našemu bývalému zaměstnanci a uznávanému odborníku na sportovní medicínu panu MUDr. Pavlu Jurákovi.
Pan doktor Jurák žije od svých raných let v Liberci. V roce 1974 vystudoval Fakultu všeobecného lékařství (v současnosti známou jako 1. lékařská fakulta) Univerzity Karlovy a následně nastoupil do liberecké nemocnice, kde se věnoval především chirurgii. Postupně získával různé lékařské atestace, mezi nimiž nechyběly například atestace z chirurgie, všeobecného lékařství, tělovýchovného lékařství či léčebné rehabilitace. Od roku 1980 pracoval jako obvodní lékař v Hrádku nad Nisou. Postupem času se ale začal více specializovat na sportovní medicínu. V roce 1986 pak dokonce obstál v konkurzu na místo tělovýchovného lékaře ve Sportovním centru v Nymburku, na detašovaném pracovišti Ústavu sportovní medicíny se sídlem v Praze. Jako šéflékař se později účastnil několika olympijských her nebo působil v antidopingových organizacích. Na přelomu tisíciletí také začal vyučovat na naší katedře, z čehož by sám autor rozhovoru mohl uvádět bohaté osobní zkušenosti. Pan doktor je vskutku renesanční člověk. Mezi jeho největší koníčky kromě sportovních (zejména lukostřelby) patří například hudba a cizí jazyky. Muziku dle svých vlastních slov od maturity sice trochu zanedbával, ale jazyky se učil poctivě, protože ty otvírají svět. A v poslední době má konečně čas i na hudbu.
Na následujících řádcích se tak mimo jiné dozvíte, jaké předměty pan doktor na KTV vyučoval, jaké zajímavé příběhy mu z pozice šéflékaře olympijských výprav utkvěly v hlavě či jak to bylo s jeho milovanou lukostřelbou. Ale dozvíte se samozřejmě i další zajímavosti. Příjemné počtení a do nového roku Vám, milé čtenářky a milí čtenáři, přejeme za celou redakci zejména hodně zdraví a štěstí…
Dobrý den pane doktore, v jakém roce a při jaké příležitosti jste nastoupil jako zaměstnanec KTV? Jaká byla Vaše první zkušenost s KTV?
Dobrý den, na místo odborného asistenta na KTV mne koncem roku 1999 nasměrovala paní doc. MUDr. Máčková, CSc., když jsem stážoval na Klinice tělovýchovného lékařství a rehabilitace ve Fakultní nemocnici v Motole. V letním semestru stejného akademického roku jsem na KTV pak již začal vyučovat. Bylo to samozřejmě něco nového. Byla to najednou skvělá možnost předávat studentům zkušenosti z dlouhodobého působení ve vrcholovém sportu.
Jak dlouho jste na KTV působil a v jakém roce jste svoji činnost ukončil?
Na KTV jsem byl celkem 17 let, svoji činnost jsem ukončil v roce 2017.
Co jste měl na KTV na starosti? Jaké funkce jste si vyzkoušel?
Vyučoval jsem předměty jako Fyziologie tělesných cvičení či Tělovýchovné lékařství a traumatologie a také jsem garantoval výuku ještě několika dalších předmětů.
Jaký předmět či kurz, který jste vyučoval, byl Váš nejoblíbenější?
Nejraději jsem vyučoval to, co studenty nejvíce zajímalo, tedy prakticky všechno [usmívá se]. Když studenti pochopí a na příkladech vidí, že vykládanou teorii využijí v praxi, pak nemáte starost o jejich účast na přednáškách. A to dělá každému vyučujícímu radost.
Je nějaká historka z Vašeho působení, na kterou stále rád vzpomínáte?
Nejraději vzpomínám na studenty, kteří se toho hodně naučili.
Stýkáte se se svými bývalými kolegy, případně studenty/absolventy?
Na katedře jsem získal řadu přátel na celý život, proto se vždy rádi vidíme a pokaždé mám pocit, jako bych byl stále ještě na katedře.
Jaký sport jste provozoval ve svých mládežnických a sportovně vrcholných letech?
Už jako kluk jsem hodně sportoval, ale pro žádný sport jsem nepociťoval talent. Vše změnila až ve třiceti letech lukostřelba. Po dvou letech mne poslali do Mongolska a následně mne pozvali na soustředění reprezentace do Nymburka. Zúčastnil jsem se řady mezinárodních startů, pěti mistrovství světa a dvou mistrovství Evropy. Poslední mistrovství světa jsem absolvoval v roce 2011 v Turíně, kde jsme bojovali o účast na Letních olympijských hrách v Londýně v roce 2012. Konkurence byla ale obrovská a kvalifikovali se tam vlastně jen profesionální týmy.
Stále se ve svém volném čase věnujete lukostřelbě? Zhruba před půl rokem, když jsem byl s rodinou na procházce, tak jsem Vás opět zahlédl na střelnici a stejně tak jsem Vás teď telefonicky vyrušil při domácím tréninku…
Tedy lukostřelbu, tu jen tak neopustím. Pomáhá mi udržovat se v kondici. Zatím se zúčastňuji závodů v kategorii s mladými. Teprve, až bych se dlouhodobě umísťoval v druhé polovině startovního pole, pak teprve bych začal uvažovat o kategorii seniorů.
Vím, že v rámci Vaší bohaté profesní praxe jste působil i jako šéflékař našich olympioniků a byl jste osobně účasten na Letních olympijských hrách v Atlantě v roce 1996 či na Zimních olympijských hrách v Naganu v roce 1998. Co bylo Vaší náplní, máte nějaké zajímavosti z praxe pro naše čtenáře a měl jste vůbec čas se podívat na památný finálový souboj našich ledních hokejistů v Naganu?
Vlastně první moje účast na olympijských hrách byla v Barceloně v roce 1992. Tam jsem se chtěl probojovat jako sportovec, ale nominace na Mistrovství Evropy v lukostřelbě na Maltě v červnu 1992 mi moc nevyšla. Když jsme ale přiletěli do Prahy, služební řidič mne odvezl k mému řediteli, kde čekal JUDr. Herych, šéf československé mise do Barcelony, a víceméně jsem dostal nařízeno, že budu šéflékařem výpravy. Ty tři týdny před odletem jsem spal tak čtyři hodiny denně, abych zajistil potřebný materiál a udělal program pro všechny lékaře a fyzioterapeuty.
Olympiáda se povedla a následně jsem byl požádán, abych vytvořil lékařskou komisi Českého olympijského výboru. Tu jsem pak vedl do roku 2000. Ještě mne tedy čekala stejná funkce na olympijských hrách v Atlantě a Naganu. Ze všech olympiád jsem toho viděl dost málo. Nejvíce vzpomínám na zahajovací ceremoniál v Barceloně a pak hlavně na kontakty s našimi sportovci. V Naganu jsem z velkého obývacího pokoje apartmánu vytvořil rehabilitaci jako takovou společenskou místnost a prosadil jsem tam i televizi, což byl dobrý psychologický tah, protože se tam přicházeli sportovci někdy třeba jen uklidnit. Slavné hokejové finále jsem sledoval po očku v televizi, protože jsem balil ordinaci do beden, jelikož po půlnoci jsme odjížděli. Nicméně s hokejisty jsem se vídal často. Jaromír Jágr si dokonce natahoval luk, který jsem tam měl s sebou. A pak jsem měl k hokejistům také dvouhodinovou přednášku o dopingu, o tom, co všechno je zakázané.
Když se zrovna nekonaly olympijské hry, tak jste se realizoval ve Sportovním centru v Nymburku, že? Figuroval jste tedy u přípravy různých sportovních reprezentací?
Ano, zde jsem působil už od roku 1986 a byl jsem tak v kontaktu s našimi vrcholovými sportovci. Po olympijských hrách v Barceloně jsem se stal také členem výboru České společnosti tělovýchovného lékařství. A když jsem po dobu dvou let ještě vykonával funkci vědeckého sekretáře společnosti, tak jsem se ji snažil propojit s Českým olympijským výborem. A to se podařilo a tak jsme každoročně v Lékařském domě v Praze pořádali seminář pro lékaře a trenéry sportovních svazů a Český olympijský výbor to finančně pokryl. Pokaždé jsem zvolil jedno aktuální téma a zajistil přednášející.
A co Vaše účast v Antidopingovém výboru České republiky? Byl jste, pokud si pamatuji správně z Vašich přednášek, při založení Světové antidopingové agentury? Máte nějakou perličku?
V Antidopinkovém výboru České republiky jsem se angažoval téměř od samého jeho založení, a to v komisi expertů, která se později přebudovala na Radu expertů Antidopingového výboru České republiky. Jejím členem jsem byl do ledna 2020. Bylo to poměrně dlouhé období, které bylo spojeno s řadou jednání ve Štrasburku, s účastí v projektu Rady Evropy stran dopingu, kde jsem byl součástí týmu, který vedl Alexandre de Mérode, belgický princ, předseda lékařské komise Mezinárodního olympijského výboru. Prevencí dopingu jsme se zabývali také v rámci lékařské komise Českého olympijského výboru, neboť právě tato snaha je s olympijskou myšlenkou těsně spjata.
Ano, při založení Světové antidopingové agentury v Lausanne v listopadu 1999 jsem měl tu čest být. Byla to obrovská akce, které se zúčastnily vládní delegace členských států Mezinárodního olympijského výboru spolu s delegacemi národních olympijských výborů. Nebyla to snadná účast, protože dr. Malý z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy byl mluvčím vládní delegace a mně připadla úloha mluvčího Českého olympijského výboru. A perlička by se také našla. Asi mým největším „husarským kouskem“ byl v roce 1993 dopis předsedovi vlády České republiky, panu Ing. Václavu Klausovi, CSc., stran podpisu Antidopingové konvence při Radě Evropy, neboť Česká republika dlouho patřila k několika málo zemím, která tento dokument nepodepsala. Nejrychlejší odezva přišla od dr. Herycha, 1. místopředsedy Českého olympijského výboru, vláda České republiky ale také s podpisem dlouho neváhala.
Kromě toho všeho jste stále působil a vlastně i nadále působíte jako lékař.
Ano, během svého nejvytíženějšího období jsem stále pracoval jako lékař ve Sportovním centru v Nymburku. I během své pedagogické činnosti na KTV jsem se nadále věnoval medicíně, neboť to je moje povolání. Ještě nyní si beru služby v ambulanci akutní péče v nemocnici.
Vaše osobní zkušenosti by jistě obsáhly i více samostatných rozhorů, ale pomalu již budeme muset končit. Zeptám se ještě následovně. Co Vám v poslední době udělalo největší radost?
Ta skutečnost, že pandemie slábne.
Co byste vzkázal současným i budoucím studentům?
Aby studentská léta věnovali především studiu a využili všech možností vzdělání, které jim univerzita poskytuje.
Děkuji pěkně za rozhovor a zejména za Vaši poutavou výuku, kterou jsem měl tu čest zažít. Přeji Vám krásné dozvuky Vánoc a do nového roku zejména pevné zdraví a životní spokojenost.
Srdečné díky. Vám i Vašim čtenářům také přeji hodně zdraví a štěstí. Vše ostatní si musíme zasloužit.
Lukáš Rubín
